Letos jsem byla v Roháčích já a Cyril byl doma s nemocnou Anežkou. Když jsem se rozhodla, že by nám neškodilo strávit pár dní spolu v horách bez dítěte, zajistila jsem hlídání pro Ážu, kterou by si vzala naše kamarádka Máňa na 4 dny sebou na kola, jenomže Áža pak dostala rýmu a kašel, takže jsem se rozhodla raději ji nechat doma, ale kdo s ní zůstane? Chvíli jsme si dávali s Cyrilem přednost, kdo pojede, a nakonec jsme se dohodli, že pojedu já. Cyril mi hned začal nosit na hromadu spoustu nezbytností (odjíždělo se totiž hned druhý den večer), přinesl dokonce do obýváku náš nový stan a rukavice a musela jsem (naštěstí ne potmě s čelovkou) naučit se stavit v rukavicích nový stan. Spoustu věcí včetně nějakého jídla mi naopak zase vzít nedovolil, že to nebudu potřebovat.

Následující den jsme Jana, Jenda, Soňa, Jarda, Míša, Štěpán, Kamila a já odjížděli vlakem z Hlavního nádraží. Lehátka jsme neměli, ale když jsme uličku vycpali batohy, natáhli jsme nohy a docela se tak dalo na chvíli i usnout . Míša si vylezla nahoru na polici pro batoy. Se dvěma karimatkami se pr na kovových žebrech vyspala docela pohodlně. Štěpán nakonec skončil v uličce před kupečkem jako správný vándrák. Když ráno zastavil vlak s krátkým zpožděním v Liptákově (Liptovském Mikuláši), vyběhli jsme na autobusové nádraží, abychom se pokusili stihnout aspoň jeden autobus, který nás měl přiblížit k Západním Tatrám (Roháčům). Kupodivu tam byly ještě oba, ale nebylo jasné, jestli se do některého vejdeme. Nakonec jsme se nacpali do toho dřívějšího a mohli jsme jít cestou přes Radové skály ze vsi Huty.

Počasí bylo dost mlhavé a vlezlé, ale jen jsme se vydali po značené cestě do kopce, brzy jsme začali odkládat svrchní vrstvy. Místy jsme narazili i na zbytky sněhu. Po několika hodinách stoupání jsme se dostali nad úroveň mraků a to byl panečku pohled na obrovské bílé moře, ze kterého občas vykukovaly jako ostrůvky vrcholky hor. Teď už se šlo daleko líp, když svítilo sluníčko a všude okolo nádherné výhledy.

2008-10-25-13:17:35_JS_045_P10601062008-10-25-14:60:15_JS_059_IMG_0114

První zkouška našich schopností nás čekala na Radových skalách. Jedno místo bylo hezké lezecí, ale naštěstí klíčový chyty nebyly omrzlé, jako cesta která vedla na severní straně skal, a společnou pomocí jsme se sundáváním batohů úsek zdolali. Dál jsme pokračovali na Sivý vrch 1804,5 m.n.m., a potom dolů do sedla Pálenica. Tady jsme to pro dnešek zapíchli.

Ráno se mnou opět trošku polaškoval můj foťák, protože včera odmítl poslušnost jen jsme se přiblížili Radovým skalám, ani večer si neškrtl, a po chladné noci začal fungovat jako by se nic nedělo. Ale bohužel udělal jen 5 snímků a opět se odporoučel do věčných lovišt. Tak jsem se chvíli rozčilovala, že táhnu navíc takový velký a těžký ranec zbytečně a ještě mi bude překážet při lezení, protože se mi ani do batohu nevejde. Ale pak mě napadlo svěřit se s problémem Jardovi, který nesl stejný přístroj jako já a na vrcholu Redikalné 1651,2 m jsme začali zkoumat jeho chování, prohazovat těla, objektivy a baterky. Bohužel se nám podařila jen chodící varianta mého těla s Jardovým objektivem a Jardovou baterkou, což pro dva fotografy nebylo dostačující. Tak jsme se aspoň dohodli, respektive mi Jarda nabídl, že na těžší lezecí místa, mi foťák schová do jeho batohu. Pokračovali jsme tedy dále přes vrchol Pálenica 1752,6 m, Zuberec 1805,5 m, Brestovou 1902,6 na Salatín 2047,5 m. Tam jsme byli v půl 12 a snědla jsem si zde svůj oběd. Na Skriňárkách jsme si zase hezky zalezli a dál jsme pokračovali na Spálenou 2083,3 m. Další cesta byla pěkně vypečená, teda spíš opačně - zachumelená a zaledovatělá. Pachoľa mi dalo opravdu zabrat. Holt severní strana je severní strana. Já jsem malého vzrůstu a tak jsem tam v jednom místě měla dost problém a musela jsem to oblézt, což by v létě nebyl problém, ale teď to znamenalo pustit se do ještě víc do zasněženějšího (resp. nechozeného) terénu. Vypadalo to sice dost šíleně, ale nakonec jsem neuklouzla a místo zdárně přelezla.

2008-10-26-13:35:19_Ja_roh00922008-10-26-17:12:07_JS_170_IMG_0158

Pak už jsem pokračovala s ostatními. Dolů jsme to už shopkali raz dva a v Baníkovském sedle jsme si dali větší přestávku na oběd. Já měla už jen "bobra" (sladkou tyčinku) a odpočívala. Cestou sem jsme potkali jen pár dvojic, ale tady se lidmi jen hemžilo. Pak jsme vylezli na Baníkov 2178 m a dál pokračovali přes Tri kopy 2136,3 m do Smutného sedla 1962,5 m. Tady už Jana do mě tlačila hroznový cukr, protože mě už tělo přestávalo poslouchat. A pomohlo to, něco mě najednou nakoplo a já vyrazila na před úděsnou rychlostí vpřed. Plačlivo jsme už jen traverzli a spadli do Žiarského sedla 1917,1 m. Chvíli se ještě debatovalo, zda spát přímo tady, nebo sejít ještě kousek po cestě, která vede k Žiarské chatě. Nakonec se odhlasovalo, že ještě sejdeme níž. Tam už jsem odpadla na batoh a kdyby mě ostatní nepřestěhovali do stanu, asi bych tam ležela do teď. Silou vůle jsem již ve spacáku ve stanu do sebe dostala trochu teplého jídla a čaje a už jsem se odmítala pohnout.

Noc moc klidná nebyla. Stále nás budilo nějaké šustění u stanu. Snažili jsme se vetřelce odehnat bušením na stan, ale pomohlo to vždy jen na krátkou chvíli. A když už to nešustilo u našeho stanu, slyšeli jsme bouchání na stan od vedlejších stanů. Když jsme ráno vylezli ze stanů, uviděli jsme tu spoušť, co způsobil náš noční návštěvník. Všude po širokém okolí se povalovaly pytlíky od našeho jídla, buď s jeho zbytkem, nebo už prázdné, Jendovo oblečení a dokonce celý jeho batoh. Nechal ho totiž otevřený v předsíňce stanu a to zvíře zvládlo vytahnout celý batoh až  před stan. Nakonec jsme usoudili, že to byla pověstná liška z tomanovského, o jejíchž činech se píše v několika roháčských denících. Liška to byla, odpovídal jí totiž obtištěný skus v bochníku chleba. Museli jsme to na místě brzy uklidit, abychom odešli než začnou chodit lidi od Žiarske chaty.Spoustu jídla si liška odnesla s sebou. Až se na jaře budou všude povalovat české pytlíky, budou čehůni zase největší čuňata zdejších hor.

Mě už bylo dobře a tak jsem vyrazila s prvními nahoru do Žiarského sedla. Tady jsme si udělali před rozdělením poslední společnou fotku.

2008-10-27-09:38:39_JS_179_IMG_01682008-10-27-12:00:23_Ja_roh0150

Všichni kromě Jany, která potřebovala zítra dělat něco do práce a mě (narazila jsem si totiž včera ještě loket a nemohla jsem se na tu ruku spolehnout, že mě někde na Ostrém Roháči nevyšplouchne) pokračovali na Plačlivé, Ostrý Roháč a Volovec ale protože začalo hodně foukat, tak nazítří sešli dolů už Jamnickou dolinou. Já jsem v Žiarském sedle počkala na Janu, která si ještě vyběhla na vrchol Plačlivého 2124,5 m a pak už jsme společně vyšly na Baranec 2184,6 m. Hodně ale foukalo, tak jsme se musely držet při zemi a mě dokonce ulítla lahev, co jsem měla zastrčenou z venku na batohu. Cestou jsme se dívaly na celé panorama včerejšího hřebenového přechodu a očima hledaly na Ostrém Roháči naše kamarády. Nízké Tatry vystupovaly jako ostrov z moře. V jejich nejnižším místě se vytvořil vodopád inverze. Obě jsme na ten úkaz zíraly. Nahoře jsme se nemohly moc zdržovat, abychom stihly autobus. Jana jen udělala pár fotek a pokračovaly jsme přes Malý Baranec 2044,4 m, Mládky 1945 m, Klínovaté 1555,1 m a až dolů do údolí. Cestou do Pribyliny jsme potkaly dva čechy (bratry), kteří se nakonec k nám přidali a dělali nám společnost ještě v Liptákově, kde jsme šli společně na večeři. Ukázalo se, že pánové jsou rovněž pamětníky oné vichřice roku 2002, kdy Cyril s Mokrejšem a Vláďou přelézali Valentkovou. Čas rychle utíkal a najednou jsme museli utíkat na nádraží do úschovny pro batohy. Pánové odjeli dřívějším vlakem a my za dvě hodiny po nich. Cestou do Čech jsme nabrali neuvěřitelných 5 a 1/4 hodiny zpoždění. V Praze pršelo, za okny vlaku klasická dušičková nálada, a tak jsme si raději vybavovaly ty nádherné horské výhledy a domlouvaly další plány. Hned bychom tam jely znovu.

Zveřejněné fotografie jsou od všech fotografujících účastníků výpravy.