Doma se už blížilo jaro, ale v Alpách byl ještě sníh, vyšlo to a jel jsem s Kamínkem na jeho sněžnicovou akci. Přemýšlel jsem, zda si vzít skialpy, ale nakonec jsem se rozhodl netrhat partu a půjčil jsem si sněžnice. Aspoň jsem je mohl vyzkoušet, a aby to zkoušení bylo k něčemu, zavedl jsem hodnocení - za výhodu sněžnic dám kladný bod, za výhodu skialpů dám záporný bod. V sobotu ráno jsme si přivstali a v půl páté přijíždím na Chodov a parkuju v úzké uličce těsně před popelnicí. Vzápětí přijíždí taxík z kterého vypadl opilec a začal mi nadávat. Já nějak nechápu důvod jeho nadávání, pak však z něho vypadlo, že popelnice není na svém místě. Jo, asi mě považuje za piráta, který po nocích jezdí v oktávce po Praze a všechny popelnice posune o tři metry. No, tak jsem odpověděl pár vědeckými termíny, několik rychlých vět ho zahltilo a on odešel domů. Naopak přišel Kamínek s Miladou a naložili jsme bagáž. Ty sněžnice byly super malinké, krásně se vešly do kufru a dostaly kladný bod.

IMG_4123IMG_4113u2

Pak už jsme svištěli po dálnici na jih a zabrzdili až v deset ráno pod lanovkou na Krippenstein. Po chvíli přebalování jsme hodili na záda batohy, ty sněžnice byly lehoučké a musely dostat další kladný bod. Krásně svítilo sluníčko. Chtěli jsme se dostat co nejdřív nahoru, a tak jsme hodili patnáct frfníků do kasy a plechová krabice nás vyvezla na Krippenstein. Na horní stanici bylo jasno a měli jsme úžasný výhled na planinu pod Dachteinem. Většina lidí tu nasazovala lyže a sjížděli po sjezdovkách dolů, my jsme však nasadili sněžnice a dolů ťapali. Na lyžích bych si to mohl krásně sjet (-1 bod pro sněžnice). Kamínek měl po vzoru Ninža Želv na batohu připevněn štít - takový kulatý plastový pekáč jménem Tornádo. No a když byla příležitost, tak si na něj i s batohem sedl a sjel si podél sjezdovky dolů, já jsem musel před tou smrští uskočit, nakonec se tornádo zastavilo v hlubokém sněhu. Škoda, že jsem taky něco takového neměl a musel jsem scházet dolů po svých.

IMG_4135uIMG_4141u

Na horní stanici krátkého vleku jsme opustili sjezdaře a vešli do volného terénu. Hezky nám to šlapalo, ani jsme se nebořili, jen jsem musel mít nohy trochu dál od sebe, než při běžné chůzi. V dálce jsme zahlídli žbrďol s křížem a nějakými lidmi, asi tam je hezky, tak jsme se tam vydali taky. Po zvlněné krajině jsme došli k úpatí žbrďolu a koukáme, že je tam ostrý svah, to se sněžnicema vyjít nepůjde, a tak odkládáme batohy a sněžnice a jdeme nahoru pěšky, naštěstí nám předchůdci vyšlapali stopy. Nahoře u kříže Däumelkogl byl hezký výhled, tak jsme jeho výřezy uchovali do foťáků a šli zase dolů. Kamínek opět využívá svého tornáda, sesvištěl to na něm dolů. Já se nedal zahanbit a sjel jsem to na igeliťáku, dole jsem měl obličej celý od sněhu, ale stálo to za to. Milada byla naší jízdou tak okouzlená, že si to musela znovu vyjít a také si to sjet a my fotografové se při tom činili. Jéé, kdybych tam měl skialpy, to by byl hezký sjezd (-1 bod pro sněžnice), ale zase bych je musel tahat na ten kopeček (+1 bod pro sněžnice). Krajina tam byla taková zvlněná, chvilku jsme šli do kopce, chvíli zase z kopce a za chvíli zase ostrým traverzem. Jo traverz, to je na sněžnicích problém, když položíte sněžnici na šikmý svah, ona je pak kupodivu v šikmé poloze, stejně jako bota na ní a celý člověk se pak vychylule. To vychýlení často přechází do přechýlení a jízdu po svahu hlavou napřed za kterou sněžnice dostávají -1 bod. Chůze kolmo svahem nahoru či dolů už je lepší, ale ten svah nemůže být moc příkrý. Lepší sněžnice mají takovou hrazdičku pod patu na přizpůsobení sklonu, podle sklonu svahu. Cestou jsme potkali boudu určenou k přežití za špatného počasí, ale uvnitř bylo nafoukáno hodně sněhu, asi někdo nechal pootevřené dveře. Tak jsme se aspoň před chatkou plácli na batohy, vyhřívali se na sluníčku a do žaludku poslali klobásku. Dál jsme šli ke Heilbronner Kreuzu, a pak prostě pokračovali směrem, který se nám líbil, ony jsou tu cesty stejně pod sněhem, takže není poznat, zda po nějaké jdeme. Okolí Dachteinu je krasová oblast, kde je hodně závrtů, které jsme museli obcházet a cesta na první pohled přímá se změnila v klikatou cestu opilce.

IMG_4263uIMG_4176u

Když se blížil západ slunce, našli jsme si jednu velkou prohlubeň, trochu jsme si zaházeli sníh lopatou a tornádem, trochu si zadupali a postavili na tom místě stan. To už se nám ale sluníčko schovalo a z příjemné teploty deset nad nulou bylo najednou deset pod nulou, my zalezli do spacáků a až v nich začali vařit naší tříchodovou večeři skládající se z polívky, bramborky se špekem a další polívky. Pak už jen digestiv a poznámka do deníčku „Milada nepije Tequilu, ale jenom Rum“. To brzké ranní vstávání a dlouhá cesta nás zmohla, takže už v osm hodin jsme spali a jen se občas převalili. Dle předpovědi mělo být v neděli ošklivo, a tak jsme se vstáváním nespěchali, spali jsme asi deset hodin, ale mě se ze spacáku pořád nechtělo. Kamínek uvařil k snídani párky a já nedbal výzvě ke snídani a pořád ležel ve spacáku celý zachumlaný jen s malým otvorem na dýchání. Kamínek nezaváhal a zastrčil. Párek skončil přímo v mé pusince. Krásná to forma vstávání.

IMG_4228uIMG_4250

Pak začalo svítit na stan sluníčko, já přišel o argumenty a musel vylézt ze spacáku a rovnou ven ze stanu. Sbalili jsme stan, vyhrabali sněžnice a šli zpátky na Krippenstein. Předpověď se vyplnila tak napůl, kupodivu na tu lepší půlku. V nižších polohách byly mraky, ale tady nahoře svítilo krásně sluníčko. My jsme pokračovali cestou proláklinama dolů a zase nahoru až jsme došli k chatě Gjaidalm. Mraky stoupaly takže i tady bylo občas zataženo a my klesali dolů do hustých mraků. Dolů se nedalo dostat jinak než po sjezdovce, tak jsme si připevnili sněžnice na batoh a šli po kraji sjezdovky dolů. Když byl sklon sjezdovky tak akorát, sjížděli jsme dolů. Já si jen sedl na velký tlustý igelit, jednou rukou ho držel mezi nohama a druhou nahoře udržoval rovnováhu. Jako toreador jsem ujížděl dolů dokud jsem se nezastavil na rovince. Když se to moc rozjíždělo, tak jsem začal brzdit botama, až mě odletující sníh oslepoval, a když už byl svah příliš příkrý, tak jsem silné zakopl paty do sněhu, přes nohy mě to vykoplo nahoru a já plynule pokračoval v chůzi dolů. Kamínek si svůj batoh zabalil do obalu, dozadu pevně přivázal své tornádo, pak si sedl na batoh a ujížděl dolů, měl to jako dvoumístný boby. Tornádo je však kulaté a tak jel Kamínek chvílema popředu, chvílema pozadu a chvílema pod svým rozdivočelým ořem. Kolem nás projížděli lidí s takovejma divnejma prknama na nohou a dívali se na nás jako na ufony. My se však nenechali zastrašit a za dvě hodiny jsme tu sjezdovku sešlosjeli. No, kdybych tu měl skialpy, tak by to byl mnohokrát příjemnější sjezd (-3 body pro sněžnice), ale zase by to nebyla taková sranda (+1 bod) a dole bych se dvě hodiny nudil čekáním na ostatní (+1 bod). U lanovky na parkovišti nás čekalo autíčko, s ulehčením jsme do něj nasedli a frčeli domů, dokonce jsem doma stihnul večerníček s Anežkou.

IMG_4275u

Takže suma sumárum to byla výborná víkendová akce a sněžnice o jeden bod prohrály se skialpama.