Tento víkend jsme měli možnost zúčastnit se Cyrilovy opožděné firemní vánoční akce v Podlesí na Vysočině.

V sobotu ráno jsme se vydali zdolat Čtyři Palice, které jsme znali již z dřívějšího letního lezení. Já šla na sněžnicích, Cyril byl na běžkách a táhl Anežku na sjezdovkách. Každý šel jinudy. Nakonec se ale spojily tři skupiny (snižničáři, běžkaři a pěšáci) směřující na Palice. Anežka perfektně zvládala ve sjezdovkách pohyb ve volném terénu, je to malá skialpinistka, respektive skivysočinistka. Jen do kopce, na kterém se tyčily Palice odmítala po svých a tak jí vzal Cyril na „koně" a kolegové z práce mu vzali lyže. Ani vyhlídka na Palicích neměla zůstat nedotčena a tak za mé nepřítomnosti (jinak bych tam Anežku nepustila) se vydali překonávat množství sněhu výstupovou cestou na vrchol. I zpáteční cesta byla zajímavá, jen jsem trnula, aby se při sklouzávání po zachumelené skále nesklouzli na špatnou stranu, kde už skála nebyla. Nakonec se sestup vydařil a tak jsme se vydali směrem dolů do vesnice, kde měla být hospoda. Cyril nazul běžky, Anežku si nasadil za krk „na koně" i se sjezdovkama na nohách a začal sjíždět mezi stromy a pařezy dolů z kopce. Vypadalo to příšerně. Nakonec taky jednu zatáčku nevybral a skácel se. Naštěstí už v malé rychlosti a směrem dozadu, takže se Áža jen pomalu položila do sněhu mezi pařezy. Ještě že měla na hlavě helmu. Další část už byla bez pádu a závěr už jela Anežka sama. Cestou do Milov, kde byla hospoda, nám Cyril ukázal takový malý potok, který loni na jaře jel na kajaku. Byla to Svratka. Z hospody do naší chaty to už bylo co by kamenem dohodil.

Večer po krátkém zasedání zaměstnanců Javlinu byl raut a pak jsme si užívali vybavení chaty, nebo spíše hotelu. Hráli jsme bowling, kulečník, plavali jsme v bazénu, prostě paráda.

V neděli ráno jsme sbalili a jeli na sjezdovky do Nového Jimramova. Tentokrát vlek nebyl tak pohodový jako na Churáňově. A tak Anežka odmítala sama jezdit. Já se jí nedivila, taky mě to několikrát mále shodilo. Stačily nám tři hodiny a už jsme jeli do Prahy. Cestou jsem pochopila, že Vysočina je vysočina. A tak když už jsem se radovala, že jsme konečně sjeli do nížiny a nebude na silnici sníh a led, zase jsme vyjeli výš a opět jsem si připadala v autě jako v lodi. Holt to není jako v Krkonoších nebo na Šumavě. Domů jsme i přes to zdárně dojeli, jen jsem se musela tvářit, že v autě nejsem (Cyril se totiž lekal, když jsem se lekala já).