Již po třetí jsme strávili týden společně s rodinami Cyrilových spolužáků v penzionu Horkých na Churáňově na Šumavě.

Vše je již zaběhlé a tak se rychle ubytujeme a ještě vyrážíme ven. Přesvědčujeme se, že v Praze je víc sněhu než tady, ale na lyžování i bobování to stačí. Jen tu není před chatou to krásné iglů, co tu bylo loni.

K večeři se všichni scházíme v jídelně. Koukám, že zasedací pořádek je také už zavedený. Domlouváme plány na zítřek.

Ráno se z chaty postupně rojí děti i dospělí a nazouvají běžky. Cyril vylepšil loňskou taktiku a místo aby Anežku táhl za sebou na bobech, nazul jí do sjezdovek, takže pojede ve stoje. Nejmenší děti se potáhnou na saních a ty starší už mají svoje běžky. Dokonce Matěj s Kryštofem na nich mají tulení pásy (místo mazání.)

Jdeme kolem stadionu, přes les na hlavní cestu na Nové Hutě. Připadám si jak na akci mateřské školky. Děti statečně bojují v nelehkém lesním terénu. Cyril vyrazil na běžkách, ale nakonec se vrátil přezout do skialpových lyží. V Hospodě na Nových Hutích si dáváme oběd, potkáváme se s druhou zdatnější skupinou. Akorát do setmění se vracíme na chatu. Anežka se držela perfektně. Ustála skoro 10 km a sjezdy si sjela sama.

Druhý den kupujeme na Kobylu permanentku na 4 dny z šesti. Anežku chceme dát do lyžařské školky. Cyril jezdí od rána na prkně a já jedu s Ážou. Lyžařská školka je pod sjezdovkou u Hořejšů, takže jí musí Anežka nejdřív sjet. S menším zpožděním přijíždíme k ohraničené spodní části sjezdovky, kde už je asi 7 mrňat a několik instruktorů. Nechávám Ážu jejímu osudu a odcházím vše domlouvat do kanceláře. Netušila jsem, že tam bude najednou 9 dětí a 3 instruktoři. Taky zjišťuji, že cena 700,- na den, i když s obědem a hlídáním až do 13 hod je víc, než jsem očekávala a tak se domlouvám, že pro ní přijdu v 11 hod. (takže bude cena jen 400,-). Ještě se jdu nenápadně kouknout ke školičce a jsem překvapená, když vidím jednu instruktorku, která nese ubrečené moje dítě. Anežka nechce chodit s jednou lyží a zvedat ruce v kruhu s ostatními dětmi. Aha, takže změna situace. Přeberu si dítě, zjistím, že by rádo lyžovalo a jezdilo na vleku. Naštěstí jsem kurz ještě nezaplatila. Nazuji jí lyže a sjíždíme spolu na hlavní sjezdovku za tátou. Je skoro 11 hodin, když si nás Cyril konečně všimne. Takže jsme dokoupili mě bodovku a pro Ážu dětskou permici a bude jezdit s námi. Anežka si sama vybírá, jestli chce na lanovku, nebo na pomu. Tu dokonce zvládá sama, jen ji dole nasadíme a nahoře sundáme. Je znát ten včerejší výlet, kde stála celý den v tahu. Jen obloučky se jí moc nechtějí dělat, i když je umí, stačí se jí postavit do cesty a bravurně překážku objede. Jezdí bezpečně ani nepadá. Na to Cyril konstatuje, že „jezdí pod své možnosti“. Ve tři hodiny už posílám Cyrila s Ážou do chaty. Konečně si můžu sama zalyžovat.

Maxovi přivezli loutkové divadlo a tak každý večer před večeří hráli dětem pohádky. Jednou je vystřídali Hanikovi.

Týden uběhl jak voda. Já se moc v lyžování nezdokonalila, ale Anežka už dělá celkem pravidelně obloučky, i když se nám nepodařilo ji přesvědčit, že by se mohla připojit do nějakého hada, za jiné děti, které tu učili jejich rodiče. Je to holt individualistka po tatínkovi. Na pomě už taky většinou zvládá sama i vystupovat.

Poslední odpoledne uspořádali Maxovi jako obvykle závody na malé sjezdovce (na Kobyle). Protože jsem se obávala, že by Anežka slalom projela jako loni malá Barča (přímo dolů), dělal jí nejprve Cyril a pak já předjezdce. Mile mě překvapila, protože bravurně projela všemi brankami a po druhé dokonce s lepším časem. Malý Matěj Hanika taky závodil, i když byl podpírán tatínkem Vševědem.

Po večeři bylo vyhlášení výsledků a předání medailí. Ještě společné foto. Večer jsme naposledy poseděli v jídelně. Ráno už jedeme domů.