Jako každý rok i letos jsme se připojili ke Kájovi, který naplánoval hory pro svoji rodinu a známé. Spali jsme na Ottohausu 1644 m.n.m., kam jsme se dostali lanovkou z Hirschwang u Reichenau. Anežka šla celou cestu od lanovky až na chatu sama. Večer jsme se ještě šli podívat na alpskou zahrádku, která byla ve stráni přímo pod chatou.

V noci dostala Áža záchvat od laryngitidy, takže jsme ji drželi v sedě u otevřeného okna až do rána. Ráno už byla v pořádku, tak jsme se vydali s ostatními na výlet po hřebeni až k chatě Holzknecht hutte, přes vrcholy Jakobskogel 1737 m.n.m., Hohe Kanzel 1699 m.n.m. a kótu 1783 m.n.m. U chaty jsme se rozdělili. Já s babičkou a Anežkou jsme se vracely po značené cestě č. 801 na Ottohaus a ostatní pokračovali dál. Cyril s Johnem a spol. ferratou. Anežka se cestou v krosničce trochu prospala, takže v chatě už spát nechtěla a řádila. Kolem šesté se začali ostatní vracet k naší chatě a vyřizovali od Cyrila, že přijde až pozdě, že si trasu ještě trochu natáhne. Naštěstí přišel ještě za světla a tak jsme se ještě mohli společně jít podívat na skálu kousek od chaty, kde končí ferrata oknem a jsou tam i zajištěné lehké lezecí cesty, vrchol Pratestern 1623 m.n.m.

Třetí den se podle předpovědi zkazilo počasí. Přišla vichřice, déšť a bouřka. Chata se zahalila do mlhy. Anežka si hrála s lezecím matrošem, který jsme zatím nepoužili a už tady asi nepoužijeme. Dělali jsme jí lanovky pro panenku a řetězy z expresek apod. Tak uběhl celý den. Snažila jsem se něco dospat, protože jsem  v noci musela opět Ážu držet v sedě, aby se jí líp dýchalo. Další čípek na laryngitidu jsem už neměla a v tomhle počasí by helikoptéra stejně nepřiletěla.

V den odjezdu se počasí vylepšilo, i když ještě dost foukal studený vítr a nebylo vyloučené, že ještě nebude pršet. Došli jsme se aspoň podívat na vyhlídku do údolí na sever od chaty, našli tam jednu kešku. Pak už jsme si naložili na záda všechny batohy a vydali se k lanovce. Na lezení, i když by to počasí už dovolilo jsem neměla vůbec chuť.