Začalo letošní jaro, teploty stouply nad dvacet stupňů, prostě krása - začíná vodácké období. My jsme nedočkaví, tak už v pátek ráno vyrážíme na jih, kde taje sníh a my dostali zálusk na Vodňanskou Blanici. Voda je jen z tajícího sněhu, což má za následek, že pravidelně kolísá, maxima dosahuje někdy v deset večer, kdy světelné podmínky nejsou příliš vhodné pro sjíždění řeky. Nám nezbývá nic jiného než jet po poledni, kdy je zrovna na potvoru vody nejméně - 108 cm. Kolem podedne dorážíme na most u Blažejovic a užíváme si sluníčka. Já začínám s výukou pádlování i s přepravou k řece. Áža začala brečet, když vyšlo najevo, že nepojede na vodě se mnou v kajaku a že se ani nebude koupat - kdo si počká ten se dočká.

Kolem jedné hodiny vyrážíme, proud hezky teče a my využíváme každého vracáku k tréningu a hrajeme s každou vlnkou. Jez na Blanickém mlýnu bez problémů sjíždíme, ten válec se zdál větší, než ve skutečnosti byl. Pak přijíždíme k nejzajímavější pasáži Blanice - esíčku. Letos je nájezd trochu zkomplikován padlým stromem, já v pohodě zaplouvám do vracáku vpravo. Lucka jede za mnou, snaží se být vpravo, až příliš - odrazí se od pravého břehu, následně od levého břehu, zastavit v lagunce nestihne a tak to rovnou nasmaží levým průjezdem spodní části. Řekl jsem si, že ji na těžší vodu nevezmu. Následující dva kilometry jsou stále zajímavé, užíváme si. V této dolní pasáži je řeka širší a začíná být málo vody, příliš často kodrcáme přes kameny a také potkáváme spadlý strom přes řeku, je nutné ho přenést vpravo.

Dokodracali jsme až do Řepešína, kde je obvyklý konec plavby, ale my pokračujeme dále, neboť máme dost času. Blanice je tu už lehčí, tak WW I-II, vody je zase dost, neboť se koryto trochu zúžilo a vede mezi loukama. Dojíždíme skoro až do přehrady, kde nás na louce očekává Lenka s Ážou.